Jaký byl osud prvního územního plánu Liberce?

Sobota, 03 Duben 2010 00:00

Napsal uživatel Tomáš Hampl

0 komentáře

U Camilla Sitteho byl na jaře 1898 objednán vůbec první liberecký územní plán. Stalo se tak až pět let poté, co městská rada rozhodla, že Liberec něco takového potřebuje. Důvodů byla asi celá řada, jedním z nich bylo i nejasné vymezení území budoucího města.Liberec do té doby tvořilo pouze prvních pět současných čtvrtí, jejichž plocha potřebám města již pochopitelně nestačila.

Sitteho práce se tedy soustředila i území sousedních obcí Ruprechtice, Františkov, Růžodol a především Jeřáb. Sitte nebyl tím, kdo navrhl vilovou čtvrť u muzea, ta zde byla zřízena již dříve; koneckonců on sám nebyl příznivcem pravoúhlého řešení ulic. Lokalitě se ale také věnoval, zejména jejímu nejcennějšímu místu před dominantním muzeem. Drtivá většina jeho myšlenek se v Liberci z mnoha důvodů neuplatnila a Sitteho Zastavovací plán Liberce řadí rakouské prameny mezi nerealizovaná díla. Na křižovatce u muzea Sitte špatně odhadl situaci a naplánoval mezi umělecky hodnotnými budovami muzea, lázní a obchodní komory na křižovatce ulic Masarykova a Vítězná nový střed města. Centrum města se ale přitom udrželo na náměstí u radnice a později se díky změnám v obchodě a dopravě přesunulo blíže k tramvajovým a železničním uzlům – roli nejživějšího místa moderního Liberce tak v dobách 1. republiky definitivně převzalo Soukenné náměstí. Sitte kritizoval v Liberci nedostatek uměleckých dominant, chyběl mu zde centrální pomník či jiná ozdobná architektura. Ani s tím Liberečané dlouho nic neudělali a do jisté míry byla architektova představa naplněna až postavením nové kašny u radnice roku 1927. Nerealizovaný zůstal i jeho návrh přesunout městskou tržnici z dnešního Sokolovského náměstí do Papírové ulice.

Dlouho neřešený byl i Sittem zmíněný nejvážnější problém města - katastrofální úroveň bydlení chudších Liberečanů. Plánovitá výstavba nájemních bytů v činžovních domech pro méně bohaté se v Liberci rozjela až dlouho po 1. světové válce, i když často i v místech, kde to Sitte očekával. Největšími změnami, které Sitte Liberci přinesl, bylo navržení zástavby na tehdy ještě loukami pokrytém Keilově vrchu, Na Jeřábu, dokonce i v zámeckém parku, okolo Ruprechtické ulice, nad kasárnami či ve Slunečné ulici. Sitte v Liberci doporučoval citlivé umísťování ulic výhradně dle konfigurace terénu. To se podařilo zrealizovat zejména na Keilově vrchu i nad kasárnami, opravdu mistrovské zasazení ulic tímto způsobem poté vzniklo v Liebiegově městečku, již po Sitteho smrti. Jakkoliv by mohl být Sitte považován – s ohledem na své odborné názory i životní postoje – spíše za vídeňského uměleckého snílka, v Liberci se ukázal být tvrdým realistou. Sám v komentáři nazvaném Vysvětlivky k územnímu plánu pro Liberec uvádí, že úloha zpracovatele územního plánu je především záležitostí ekonomickou.

Přestože Liberec patřil k nejbohatším městům tehdejší monarchie, realita liberecké politicko- společensko-hospodářské situace neumožňovala vybudovat podle uměleckých zásad nový Liberec. Zdá se, že to Sitte respektoval, nakonec taková realita byla všude, kde působil. Jeho odborná síla, jakož i hodnota jeho díla je ovšem ve vizích, které přinesl a které byly realizovány až dlouho po architektově smrti. Vezmeme-li si současný Liberec a jeho urbanismus s přestavováním náměstí jako veřejných prostor pro pěší, rozšiřování pěších zón, kvalitní bytovou výstavbu, masivní návrat umění do ulic či snahou o zřízení trvalé tržnice, zdá se, že v zásadě se v mnohém Sitteho vize daří naplnit až po 100 letech.

Tomáš Hampl