Liberec byl vždy kypící hrnec, nikoliv spořádané městečko

Pátek, 02 Duben 2010 00:00

Napsal uživatel Tomáš Hampl

Různé hlasy opakují bohužel již v Liberci zevšednělou větu o chybějícím hlavním architektovi města, jehož absence má být příčinou silně negativní a nekontrolované zástavby centra města nákupními středisky, nekoncepčním řešením bytové výstavby a mizející zelení. Pomiňme onu naivní víru v to, že hlavní architekt jako jeden – byť sebevíce osvícený zaměstnanec liberecké radnice – dokáže svým správným odborným pohledem vyvážit tisíce různých zájmů a určit nejlepší směry pro ideální město. Současný stav je možná dobrým důvodem se podívat do minulosti.

Jaká je vlastně liberecká tradice urbanismu a architektury?

Navzdory určitým „zlatým časům“, reprezentovaným na přelomu 19. a 20. století ojedinělými počiny rakouského Camilla Sitteho při umísťování vilových čtvrtí či zajímavým obdobím činnosti urbanistického střediska ve druhé polovině 20. století, byla určujícím faktorem zrození současné tváře krásného Liberce značná živelnost a mnohdy prvoplánová účelovost. Liberec nikdy nebyl oním idylickým a ospalým jihočeským městečkem, které ovlivňuje zdánlivá barokní bytelnost a malebnost. Liberec nerostl od středověku pomalu a plánovitě jako města s hradbami; nectil a nerozvíjel všechno předešlé a nepřilepoval k němu nové a potřebné. Liberec nikdy nebyl architektonicky vytříbeným a promyšleným Hradcem Králové, nebo průmyslovou, ale přesto úhlednou Plzní, rostoucí postupně do šířky. Liberec byl vždy účelovou směsí toho, co jeho obyvatelé potřebovali a co si mohli dovolit. Již Jan Neruda hovoří v polovině 19. století o Liberci jako skrumáži továren, paláců a chatrčí, bez ladu a skladu poházených do podhorské kopcovité krajiny. Architektonickou tvář Liberce až na výjimky neřídil architekt, ale dynamický rozvoj druhé poloviny 20. století. Zdejší urbanismus byl vždy záležitostí momentálních potřeb. Jestli byl ale někdy Liberec v této oblasti něčím výjimečný, pak to byla snaha držet krok s vyspělým světem. Podobně jako anglická či americká průmyslová města se tu stavělo především to, co bylo potřeba k výrobě a bydlení, a bouralo se vše, co rozvoji a momentálním potřebám překáželo. Do toho rodilo zdejší bohatství velkolepé reprezentativní stavby v měřítku větším než jinde. Tak vznikl na mnoha místech architektonicky problematický, přesto však nikoliv nezajímavý Liberec, kde téměř vedle sebe stály opravdové paláce a nevzhledné tovární objekty a domky chudých. Liberec vždy bez větších stesků obětoval to, co už nepotřeboval.

Na konci 19. století tak byla v Sokolské ulici postavena velkolepá tělocvična, kterou pak po pár letech zase zbořili, protože překážela přestavbě celého centra města. Od osmdesátých let 19. století nastala v centru města dnes stěží představitelná doba – zbořena byla celá severní fronta náměstí a všechny domy za ní, a na těchto místech vznikly nové objekty divadla, radnice, pošty a bloku domů s kavárnou Pošta. Vrcholem přestavby centra bylo, když byla roku 1893 bez milosti zbořena tři sta let stará renesanční radnice stojící uprostřed náměstí. Stejně živelné období zažívalo i dolní centrum, které novou tvář získalo v dobách 1. republiky, kdy tu vyrostly ohromné objekty kavárny Winkler (později Nisa), domu obuvi Baťa a mohutného objektu pojišťovny zvaného Dunaj. Poslednímu musel – i přes protesty památkářů – dokonce ustoupit klasicistní hostinec Německý dům. O průmyslové čtvrti v okolí dnešní vozovny tramvají pod nádražím ani nemluvě, ta vycházela jen a jen z potřeb města a jeho podniků. Na tento historický vývoj navázal i poválečný Liberec, až na pár výjimek byla v několika fázích zbořena téměř veškerá původní zástavba mezi nádražím a dolním centrem a nahrazena souborem věžáků a obytných domů s dnešním finančním úřadem, obchodním kulturním domem a architekturou, která dnes již neodmyslitelně patří k centru Liberce. Liberecká tradice vychází z faktu, že podobu tváře města téměř vždy určovaly dva faktory – přírodní podmínky a snaha o neustálé uvolňování místa rozvoji a konkurenceschopnosti města v celoevropském měřítku. Liberec má tak nádherné okolí a jasnou tvář určovanou horami s dominantním Ještědem, že jeho architektura nebyla nikdy určujícím faktorem jeho tváře. Prakticky až do druhé poloviny 20. století měly hlavní podíl na vzhledu Liberce podnikání a průmysl. Původně ony textilní manufaktury, stojící při vodních tocích, později továrny s lesy jejich komínů a železničními vlečkami, a ještě později socialistické průmyslové podniky s energetickými sítěmi a doplňující nutnou, ale ryze účelovou bytovou výstavbou. Bylo to překvapivě až ono, dnes tak kritizované, období bez hlavního architekta, které většinu továrních komplexů obtěžující život Liberečanů vymístilo mimo centrum města a obytnou zástavbu.

Bouřlivé období rozvoje průmyslového Liberce nám nicméně zanechalo mnoho krás a typických libereckých památek. Možná ještě někdy v budoucnu budeme sami litovat příliš rychlého asanování některých průmyslových areálů, jako například jatek v Americké ulici či některých částí Textilany. Ukazuje se, že industriální architektura byla a je v Liberci a okolí jednou z nejcennějších památek na relativně nedávnou historii. Stejné období přineslo i zastavování mnohdy půlstoletí starých proluk po zbořených domech. Málokdo si to uvědomuje, ale díky těm často v médiích ponižovaným moderním stavbám jako je knihovna, Plaza, Forum, Palác Syner či chystané stavby pod nádražím, získává Liberec opět ucelenou strukturu městských ulic a náměstí. Původní Liberec totiž prakticky ještě v době po druhé světové válce postrádal veřejné prostory typické pro moderní evropská města. Měl pouze dvě náměstí – Benešovo a Sokolské – přičemž obě byla v renesančních či ještě starších rozměrech a dimenzích. Vznik a využití veřejných ploch před palácem Syner, v Zámečnické ulici, v celém okolí terminálu Fügnerova, Rybníčku či na svoji příležitost stále čekajícího Papírového náměstí jsou dílem nové doby a jakéhosi přirozeného rozvoje města, v zásadě příliš neřízeného a pouze usměrňovaného městskými urbanisty a primárně – stejně jako v minulosti – respektujícího především představy stavebníků a uživatelů budov.

Tomáš Hampl