Pondělí, 21 Květen 2012 04:14

Než napíšu cokoli více, musím jasně říci jedno – tento článek není o bratrech Mašínech, není o tom, co udělali či neudělali a není ani o tom, zda jsou či nejsou hrdiny. Aktuální situací kolem smrti Ctirada Mašína ale do značné míry inspirován je. Jde totiž o to – nenastal již čas začít se vypořádávat s vlastní „nedávnou“ minulostí bez emocí? Není čas postavit se čelem k tomu, co jsme jako národ prožili? Není čas si konečně říci, kdo jsou našimi národními hrdiny a jaké hodnoty vyznáváme? Nebo ještě jinak řečeno – nebylo by dobré, kdyby se právě tato doba stala počátkem diskuse nad těmito tématy?

Jako národ máme dlouhodobý deficit v postoji k naší vlastní minulosti. Vždy jsme v tomto ohledu byli apatičtí, nikdy snad ale tolik, jako v posledních dvaceti letech. Utíkáme před tím uzavřít jednu, dnes již historickou etapu, pojmenovat její jednotlivé charakteristiky, vyzdvihnout hrdiny (a také pojmenovat ty, kteří se provinili). Přitom se stále zaobíráme myšlenkami zakázat komunistickou stranu právě proto, že ani ona tuto historickou reminiscenci neudělala.

K První republice shlížíme jako k době, kdy u nás bylo všechno v nejlepším pořádku, stále opakujeme, že jsme byli výstavní skříní evropské demokracie. Zapomínáme přitom, že také První republika měla své velké problémy, že korupční skandály (a mnohé jiné) byly na denním pořádku, že tato mladá demokracie s sebou přinášela podobné nešvary, kterým čelíme dnes. Je škoda, že si z této doby nebereme více inspirace (a ponaučení), a že se První republika vžila v klišé typu doba presidenta osvoboditele Tomáše Garrigue Masaryka, jakkoli je právě on snad jediným „hrdinou moderních českých dějin“, na kterém se téměř většina obyvatel shodne.

Jeho nástupce Edvard Beneš již ale tak jednoznačně přijímán není. Někteří mu vyčítají „zbabělost“ v době předmnichovské, jiní mu vyčítají slabost v době poválečné. Stejně tak Druhá světová válka přinesla tehdejšímu Československu hrdiny, o kterých se příliš nemluví, a nebyli to jen ti, kdo sloužili na západě či východě (se stejným cílem – osvobodit svou zemi). Dodnes je zde absence vyjasnění pozice protektorátního presidenta Emily Háchy, který zemřel krátce po válce ve vězení jako zrádce a zločinec. Přitom existují důkazy, že tento, již v době války těžce nemocný státní president protektorátu, pomáhal Čechům, zachraňoval je od jisté smrti a snažil se mírnit dopad nacistické okupace. Až na pár výjimek ale k osobě Emila Háchy mlčíme. Byl tedy hrdinou, nešťastníkem, byl obětí, nebo zlomeným člověkem, nebo byl skutečně zrádcem?

Že jsme ke svým dějinám macešští lze vypozorovat také z toho, že dodnes slavíme „Den osvobození“, nikoli „Den vítězství“, jako je tomu v jiných zemích, které se na porážce fašistického režimu podílely. Neustále podléháme v tomto případě sovětské interpretaci, která z do té doby svobodných Čechoslováků, bojujících za své osvobození, udělala národ, který se „nechal“ osvobodit. Nezmenšuji tím význam obou armád, stejně tak je ale třeba již nechat pořádně zaznít, že Československo bylo mezi vítěznými státy Druhé světové války! Přesto představitelé našeho státu schválili zákon č. 93/1951, o státním svátku, o dnech pracovního klidu a o památných a významných dnech, který stanovil, 9. květen jako Den osvobození Československa Sovětskou armádou. Dodnes jsme se nedokázali s tímto reliktem minulosti vypořádat. Bohužel.

Svou pozornost si zaslouží také doba poválečná, tedy první tři roky (1945-48) po pádu fašismu v Evropě. Dosud jsme se nevypořádali (sami v sobě, jakožto národ) s odsunem Němců a Maďarů z Československa, s jeho průběhem. O tomto tématu se alespoň hovoří (snad především díky sudetským Němcům). Jinou otázkou je chování Čechoslováků k Čechoslovákům v této době. I ta přinesla své hrdiny a zločince. Kromě několika málo publikací a pár diskusí odborníků ale mlčíme. Přitom to vše jsou témata, která se jako čas od času vynoří v médiích a svou nevyjasněností, naším plachým postojem k nim nás děsí (jako například – postavit či nepostavit pomník zabitým sudetským Němcům v místech, kde byli hromadně pohřbeni?).

Samotnou kapitolou jsou události po roce 1948. Všeobecný postoj, který dnes převládá, tedy tvářit se, jakoby to byla již pradávná minulost, která se nás snad ani nedotýká, je zhoubné pro dnešek, jako i pro budoucnost. Jen ten národ, který je schopen vyrovnat se se svou minulostí, poprat se s tím dobrým i špatným, co přinesla, může hrdě kráčet kupředu a budovat, rozvíjet se.

Jisté snahy o zpracování některých témat existují, to je pravda. Bohužel se ale odehrávají buď spíše na vysoce odborné úrovni, nebo slouží jako „nástroje“ vyřizování si účtů a odvádění pozornosti od mnohem podstatnějšího (např. Ústav pro studium totalitních režimů).

V České republice chybí širší diskuse o jednotlivých aspektech naší vlastní historie posledních sta let. Snad smrt Ctirada Mašina a diskuse, kterou vyvolala, pomůže otevřít také další bolestivá témata, před kterými utíkáme.

Miloslav Matějka, Liberec

Pondělí, 21 Květen 2012 04:14

V nedávné době jsem napsal úvahu: Je rovnost možná? (můžete si přečíst ZDE). Mile mě překvapilo, jak bouřlivé reakce přinesla – někteří čtenáři dokonce žádali pokračování. Tak tady ho máte…Z komentářů (pominu-li ty extrémní) vyplynulo, že úplná rovnost (ve smyslu rovnostářství) není možná. Musíme ovšem rozlišovat mezi rovností a rovností příležitostí. Nasnadě je tedy nová otázka: Je rovnost příležitostí možná?