Radecký: Čech s praporem mocnářství

Středa, 28 Prosinec 2011 08:45

Napsal uživatel Matěj Trávníček

Jeden z celosvětově nejznámějších Čechů. Vojenský génius 19. století. Šampion třetí epochy hrdinů důstojně navazující odkazů prince Evžena, generála Laudona či arcivévody Karla. Jeden ze strůjců Napoleonova pádu. A hlavně zachránce monarchie v těžkých hodinách roku 1848. Jak to, že dnes není součástí našeho národního Pantheonu velikánů? Sloužil vlasti, které jsme se zřekli.

Ale pěkně popořádku

Radecký se narodil 2. listopadu 1766 na zámku Třebnici jako toužebně očekávaný syn a dědic hraběte Petra Eusebia, příslušníka starého českého šlechtického rodu. Z křestních jmen Jan, Josef, Václav, Antonín, František a Karel se nejpoužívanějšími staly Josef Václav. Matka zemřela Radeckému nedlouho po jeho narození. Otec skonal, když byl ve věku 10 let. Od svých 6 let však Radecký žil u svého dědečka v Praze. Ten však zemřel dříve, než Radecký stihl dosáhnout věku 15 let. Novým poručníkem se stal Radeckému strýc z otcovy strany, který dokázal promrhat rodinný majetek včetně dědictví mladého hraběte.

Od mládí tíhl Radecký k armádě. Do řad vojska byl však pro svůj menší vzrůst a údajnou tělesnou slabost přijat až na třetí pokus. V roce 1784 nastoupil jako kadet ke kyrysníkům bez nároku na plat. Radeckého hvězda v armádě rychle stoupala, projevoval se jako schopný a odvážný voják i velitel. V průběhu Rakousko-Osmanské války z let 1788 až 1790 si jej pro jeho schopnosti vybral za svého pobočníka legendární generalissimus Laudon.

Proti Napoleonovi

Radeckého skutky v koaličních válkách s revoluční a posléze napoleonskou Francií mu vysloužily rychlý služební postup. Měl i značné štěstí, několikrát pod ním padl kůň, přičemž jednou v důsledku přímého zásahu dělovou koulí. V roce 1809 byl Radecký po neúspěchu císařských vojsk v bitvě u Wagramu jmenován náčelníkem rakouského generálního štábu. Ve své funkci se soustředil na zachování bojeschopnosti armády mocnářství v těžkých časech po prohrané válce s Francií. Jím prosazovaná reorganizace armády však narážela na odpor zejména vysokých důstojníků. Redecký neschopen prosadit zcela své představy v roce 1812 rezignoval.

Již o rok později si jej však vybral za náčelníka svého štábu nově jmenovaný vrchní velitel spojeneckých armád kníže Karel Filip Schwarzenberg. Na Radeckého bedrech spočinula největší tíha tažení, i proto, že kníže Schwarzenberg byl nucen trávit většinu času vyjednáváním o dalším postupu s korunovanými hlavami a politiky protinapoleonské koalice. Radecký se tak stal hlavním autorem spojeneckých plánů bitvy národů u Lipska. Do boje se zapojilo v součtu na půl milionu mužů a přesvědčivé vítězství koalice předznamenalo Napoleonův pád.

V následných letech Radecký sloužil u různých posádek, například v letech 1829 až 1831 působil ve funkci velitele olomoucké pevnosti, aby se následně stal velitelem rakouské armády v severní Itálii. V roce 1836 jej císař Ferdinand povýšil na polního maršála. Největší Radeckého zkouška však měla teprve přijít.

Italské tažení

Požár revoluce zachvátil roku 1848 celou Evropu a severní Itálie nebyla výjimkou. Svou šanci vycítil sardinský král Karel Albert, který zatoužil pod vlajkou italského sjednocení uchvátit pod svou vládu rakouské državy. Radecký se úspěšně stáhl z revolucí zachváceného Milána do čtverce tvořeného pevnostmi Mantova, Legnano, Peschiera a Verona.

Obratně manévroval a znemožnil početnějším oddílům sardinských získat strategickou výhodu. Morálka Italů postupně upadala a Radecký se dočkal i tolik potřebných posil. V následném tažení, přestože disponoval „jen“ přibližně 55 tis. muži oproti 75 tis. nepřítele, nejprve rozdrtil sardinské síly u Custozzy a vítězství završil v následujícím roce navzdory opětovné přesile nepřítele u Novary.

Radecký tak pomohl monarchii přečkat revoluční rok 1848, zachoval ji italské panství a pozvedl národní sebevědomí. Právě oslavou záchrany monarchie v Itálii je slavný Radeckého pochod složený na vojevůdcovu počest Richardem Straussem starším. Stařičký maršál – v době italského tažení překonal Radecký již 83 let věku – byl jmenován v roce 1850 generálním guvernérem Lombardsko-Benátského království, kteroužto funkci vykonával do roku 1856. Zemřel o dva roky později, ve věku 92 let v Miláně. V armádě strávil 72 let a sloužil 5 císařům.

Symbol zapomenuté doby

Radecký je dnes vnímán jako symbol doby. Jako zosobnění posledních dnů slávy podunajské monarchie. Naše perspektiva je však značně deformována, protože víme, „jak to dopadlo“.

Víme, že přišlo období ústupů ze slávy. Období, ve kterém se úspěchy monarchie redukují na získání protektorátu nad Bosnou a Hercegovinou v roce 1878 a její anexi o 30 let později. A pak již přišel zničující oheň Velké války, jehož žár spálil stávající mapu Evropy. Z popela vymodelovali diplomaté od stolů paláců na pařížských předměstích nový pořádek, ve kterém pro Podunajskou monarchii nebylo místo. Dějiny ale nejsou napsány předem, píší je jednotlivci a skupiny jednotlivců. Ti určují cestu a to aniž by znali cíl.

To, co dnes, s dějinným odstupem více než 150 let, vypadá jako činy posledního praporečníka slávy mocnářství, bylo ve své době vnímáno jako příslib budoucích vítězství impéria. Jak napsal na adresu Radeckého básník Franz Grillparzer: „Smýšlení doby zahladí doba; co ale veškeré doby vyhlásily velikým, tím žádná doba neotřese.“ Letošních 245 let od Radeckého narození je dobrou příležitostí dokázat, že se Grillparzer nemýlil. Žádný národ totiž není dostatečně veliký, aby si mohl dovolit ignorovat své hrdiny.

Matěj Trávníček, předseda Politologického klubu Mladých konzervativců

Komentáře

+3 #2 2011-12-30 13:36

zajímavé a pěkné, díky

Quote

+3 #1 2011-12-28 10:00

Generála Radeckého jsem vůbec neznal, jen Radeckého pochod (pěkná skladba, poslechněte si). Myslím, že je opravdu škoda, že se zapomína na velikány naší historie a tak děkuji za připomenutí.

Quote

Refresh comments list
RSS feed for comments to this post.