Na začátek trochu teorie… Co je to půjčka? Půjčka je odklon budoucí spotřeby do současnosti. Každá půjčka tedy znamená, že nyní budeme moci spotřebovávat více, ale tuto vyšší spotřebu budeme muset splatit nižší spotřebou v budoucnu. Když pak sečteme současnou a budoucí spotřebu, zjistíme, že výsledek je nižší než kdybychom si nepůjčili. Tato nerovnost je dána velikostí úroku. Úrok je jakýsi poplatek, který platíme za možnost odklonit si spotřebu do současnosti. Tento poplatek jsme ochotni platit, protože lidé preferují současnou spotřebu nad tou budoucí. Nikdo nám totiž nezaručí, že v budoucnu se něco nezmění a my o spotřebu nebo její část přijdeme.
Tím, že nám někdo půjčí, omezuje svoji současnou spotřebu a po nějakou dobu tak nemůže nakládat se svými prostředky. Abychom někoho přesvědčili, že nám má půjčit, slíbíme mu, že se sice musí vzdát své současné spotřeby, ale v budoucnu bude moci spotřebovávat mnohem více. Jeho celková spotřeba za současné a budoucí období bude díky tomu vyšší o úrok. Velikost úroku pak také bude záviset na naší solventnosti, která odráží riziko, že půjčka nebude splacena. Vliv má i to, co s penězi uděláme. Rozdíl je, když půjčené peníze „prožereme“ a věřitel si od nás nic nemůže vzít nebo když peníze proinvestujeme a věřitel si v případě nesplacení vezme naši investici.
Považuji za důležité, aby výše zmíněný mechanismus každý pochopil. Snáze se pak vysvětluje, co se to v současnosti děje s Evropou. Politici v Evropě a nejen v ní správně pochopili, jak funguje mechanismus časové preference. Tedy, že většina lidí raději bude spotřebovávat teď, než aby se starala o to, co bude v budoucnu. Tím se otevřela dříve nemyslitelná možnost budování sociálního státu blahobytu a zadlužování na úkor budoucích generací. Většinu lidí netrápilo, že se tvoří státní deficity i v dobách hospodářského růstu a od politiků jsme slýchávali hesla: zdroje jsou, dluhy se nemusí platit atd.
Lidé si na dluh navykli jako na drogu a stali se závislí. Zvykli si na vysokou spotřebu na dluh, přestali si uvědomovat, že je to na úkor budoucí spotřeby a dluhy se začaly kupit. Po čase věřitelé znervóznili, přestalo se jim líbit, že jsou jejich dluhy placeny dalšími dluhy a nedochází k reálným splátkám. Vyhodnotili další půjčky za rizikovější a začali zvyšovat úrokové sazby. To znamená, že další půjčky ještě dramatičtěji sníží naši budoucí spotřebu. Je zřejmé, že výše popsaný vývoj není dlouhodobě udržitelný a sociální stát blahobytu se tedy ukazuje jako slepá větev evoluce. Zatím jsme se ho ale nedokázali zbavit, máme mnoho dluhů a silnou závislost na půjčkách.
Jak z toho ven? V zásadě je několik mechanismů, které můžeme využit, všechny mechanismy však vedou ke dvěma základním principům. A dopředu podotýkám, že oba principy jsou bolestivé, ovšem bezbolestné cesty neexistuje. 1) Vyhneme se placení dluhů a věřitelům řekneme, že nic nezaplatíme, čímž porušíme pravidla hry. To jde udělat relativně elegantními mechanismy jako je například inflace nebo méně elegantně prostřednictvím krachů. Vždy ale zpochybníme základní hodnoty naší civilizace a dramaticky prohloubíme nedůvěru. To může vyústit až k revolučním tendencím a redefinici společenské smlouvy. 2) Druhým princip má také mnoho dílčích mechanismů, ale v zásadě jde o to, že dostojíme svým závazkům a budeme dodržovat nastavená pravidla. Tato cesta je bezesporu morálně odpovědnější a já osobně ji preferuji. Znamená ovšem, že se musíme vyléčit z naší dluhové závislosti a snížíme svou spotřebu, tak abychom mohli začít splácet. To sebou nese omezení zbytečných výdajů státu a posílení tržně konformních mechanismů.
Evropa se zatím nerozhodla, jaký princip si vybere. Podle různých náznaků to zatím vypadá na kombinaci obou. Na jedné straně se začínají odepisovat státní dluhy a na druhé se tvoří úsporná opatření. Obávám se však, že současné kroky nejsou příliš promyšlené. A evropští politici místo toho, aby udávali směr dalšího vývoje, jsou jen ve vleku událostí a bezradně tápají.
Štěpán Křeček, předseda RK MK Liberec